Vztah UK a republiky ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Počátky vzájemných vztahů Výročí vzniku Československé republiky je také výročím Univerzity Karlovy: patřila k jejím veřejným institucím a v meziválečném období dosáhla jednoho z vrcholů své existence. Již v také univerzita přijala své současné jméno. Do nového státu totiž vstupovala jako jedna ze univerzit, lišících se od rozdělení v roce 1882 pouze adjektivy odkazujícími k vyučovacímu univerzita Karlo-Ferdinandova“ a „Německá univerzita Karlo-Ferdinandova“). Přihlášení se české univerzity k novému státnímu uspořádání bylo takřka okamžité, vřelé a efektivní. Dne 29. října se shromáždil na mimořádném zasedání akademický senát a po proslo označujícím nastalý akademický rok za „velepamátný“ bylo přijato prohlášení koncipované o profesorským sborem právnické fakulty. V něm „jako senát university svobodného státu česko nadšením vítá jeho založení a slavnostně přiznává se k němu s věrnou oddaností za všech po byla také výzva Národnímu výboru československému, aby s účinnou pomocí české univerzity n přistoupil k budování dalších dvou univerzit – na Moravě (konkrétně v Brně) a na Slovensku bylo „s nadšeným souhlasem“ přítomných členů akademického senátu anulováno suspendování T. vynucené pražským místodržitelstvím v srpnu 1915. Zástupci univerzity nechyběli ani během československého prezidenta na Wilsonově nádraží 12. ledna 1919. Masaryk potenciální hořko pomohl překlenout osobní přítomností během instalace rektora Karla Hermanna-Otavského. V následujících měsících a letech byli odborníci spojení s Univerzitou Karlovou vidět v mn oblastech veřejného života, a to nejen v Praze. Byli mimo jiné členy československé delega jednáních v Paříži (např. právníci a budoucí ministři Jan Krčmář a Jan Kapras, etnograf Lu nebo geograf Viktor Dvorský, který stál u samého zrodu podoby hranic nového státu), zastáv nově zřizovaných ministerstvech a jiných úřadech nebo pomáhali utvořit diplomatický sbor m Na filozofické a právnické fakultě byly v této souvislosti otevřeny kurzy pro konsulární a službu, lékařská fakulta zase otevřela zvláštní prázdninový semestr pro mediky-legionáře a pro posluchače farmacie. Na pražský arcibiskupský stolec byl povolán dosavadní profesor te František Kordač. V neposlední řadě zasedli členové akademické obce také v zákonodárných s parlamentu a v senátu. Několik desítek docentů a profesorů Univerzity Karlovy, částečně no opravdu personálně zajistilo první léta výuky na univerzitách v Brně a Bratislavě. V popře málokdo ocenil prostý fakt, že to vše bylo do značné míry možné díky liberálnímu prostředí monarchie let 1867-1914. Při srovnání například se situací varšavské univerzity je zřejmé, středoevropských podmínkách nebyla tak úplně samozřejmost. Dvacátá léta Vztah k nově vybudovaným československým univerzitám byl v meziválečném období pro podobu politiky zásadní. V nacionálně vypjatém ovzduší prvních poválečných let ale rezonoval před české a německé univerzity. Po formální stránce byl zakotven zákonem z února 1920, nazývan předkladateli, profesoru fyziologie na lékařské fakultě Františku Marešovi, „lex Mareš“. Z nikoho na pochybách, která z univerzit má nyní přední postavení – vedle Univerzity Karlovy zakladatele tak měla dále existovat Německá univerzita v Praze, zbavená rovněž příslušných hmotné historické dědictví v podobě insignií a univerzitního archivu. Ačkoli vztah mezi ob zůstával nadále napjatý, jistý modus vivendi se v klidnějších letech přece jen dařilo nalé představitelé německé univerzity se zapojovali do veřejného života konsensuálním způsobem, ministerských postů (právník Robert Mayr-Harting a slavista Franz Spina). Materiální situace Univerzity Karlovy se až do hospodářské krize postupně zlepšovala. Nave nejviditelnějším znamením tohoto stavu otevření nových budov filozofické a právnické fakul Městě, fakultních nemocnic a dalších pracovišť lékařské fakulty na Novém Městě, resp. rozh českých univerzitních klinik v Motole. Rozšiřování hmotného zázemí univerzity šlo ruku v r počtem studentů, který se v roce 1918 pohyboval kolem šesti tisíc, aby se v první polovině zdvojnásobil. Podobně se zvýšil počet pedagogů ze tří stovek až na sedm set v posledních m letech. Ve 20. letech se obě pražské univerzity staly útočištěm řady studentů i pedagogů z východní Evropy sužovaných občanskou válkou (hlavně Ukrajinců a Rusů), později studentů ži z Maďarska a Polska, kde platil numerus clausus. Celkově se počet zahraničních studentů ča 10 %. Kromě vzdělání jako formy zabezpečení výdělku přitahovala do Prahy mladé lidi také plejáda různých oborech. Připomeňme například lékaře Josefa Pelnáře a Ladislava Syllabu, filology a Vincence Lesného, historiky Josefa Pekaře a Josefa Šustu nebo přírodovědce Františka Záv Trkala. Jejich vědecká činnost se často těšila podpoře představitelů českých politických a elit – jedním z nejvýznamnějších příkladů jsou archeologické expedice Bedřicha Hrozného do jejichž finančním zajištění se vedle prezidenta Masaryka podílela také plzeňská Škodovka. studentek měl svou paralelu v pozvolnějším, nicméně rovněž zvyšujícím se zastoupení žen v sboru. Po první docentce, jíž se stala v roce 1925 historička Milada Paulová, se ještě v m období ženy habilitovaly také v dalších oborech. Paulová se v roce 1935 stala také první m profesorkou na Univerzitě Karlově. Vztahy předválečné Teprve v porovnání s válečnými poměry a situací po roce 1948 si řada studentů uvědomila po prvorepublikové akademické kultury. Ani tak kritický a polemický duch, jakým byl profesor neváhal ve svých pamětech užít pro Univerzitu Karlovu vzletné označení officina humanitati „Dílna lidskosti a svobody“ však nezůstala ušetřena důsledků hospodářské krize a stinných nacionalismu 30. let, nejviditelněji za tzv. insigniády během funkčního období rektora Kar sympatizujícího s krajní pravicí. Pouliční bitky českých a německých studentů v listopadu antisemitskými incidenty byly vyvolány sporem o vydání univerzitních insignií německou uni konfliktu ale bylo mnohem širší. S insigniemi měly fakticky – de iure byla situace dána př – přejít do rukou Univerzity Karlovy také historické umělecké sbírky a univerzitní archiv. Dalším latentním bodem sváru zůstávalo Karolinum, užívané oběma univerzitami. Rektorát Uni byl po zprovoznění nové budovy právnické fakulty dočasně přesunut tam a v Karolinu začal s historický průzkum předcházející plánovanou rekonstrukci směřující ke kulatému jubileu v r Financována měla být zčásti celonárodní sbírkou iniciovanou rektorem Dominem. Soudobé post Karlovy dokreslují i vzrušené okolnosti volby Masarykova nástupce, kdy proti Edvardu Beneš sociologie Filozofické fakulty, stanul 18. prosince 1935 jako pravicový protikandidát bota Němec, profesor Přírodovědecké fakulty. Geopolitická situace střední Evropy druhé poloviny 30. let postupně paralyzovala nejen spo na univerzitní jubileum, ale také velkou část akademického života. Po Mnichovu došlo k řad nejtypičtějšími bylo stržení sochy T. G. Masaryka v budově filozofické fakulty a postupný studentů židovského původu. První rasově motivovaná opatření byla přijata již za tzv. druh a do důsledků byla dovedena po okupaci zbytku Československa a vzniku protektorátu. Tou do postavení Univerzity Karlovy již takřka neudržitelné. Jakožto jeden z důležitých symbolů t vzdělanosti a kultury se stala, podobně jako univerzity v jiných nacisty okupovaných evrop nežádoucí institucí, jejíž dny byly sečteny. A to tím spíše, že oficiální jméno Karls-Univ nyní dosavadní Německá univerzita, přijatá do svazku říšských univerzit. Formálním odůvodněním likvidace českého vysokého školství byla masová účast studentů na de října 1939, během nichž byl smrtelně postřelen medik Jana Opletal, a poté další demonstrac Dne 17. listopadu bylo devět představitelů studentského hnutí v čele s docentem Josefem Ma a více než tisíc studentů pražských vysokých škol s jejich brněnskými kolegy a studenty př školy odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Většina z nich byla po několika let avizovanému znovuotevření vysokých škol v protektorátu ale samozřejmě nedošlo. Několik set studentů se zapojilo do československého zahraničního odboje. Právě díky jejic měla perzekuce české studující mládeže široký mezinárodní ohlas, ústící v roce 1941 až do listopadu mezinárodním dnem studentstva. Studentům sloužícím v československém zahraničním medikům, bylo dokončení studia umožněno na britských univerzitách, především v Oxfordu. Za domácího odboje se účastnila také řada pedagogů Univerzity Karlovy, například historik Ota nebo botanik Vladimír Krajina. Někteří za svou odbojovou činnost zaplatili životem (např. Dolejšek nebo lékař Alexander Gjurič), jiní se stali obětí rasové perzekuce (např. histori nebo germanista Arnošt Kraus). Celkově zemřelo v koncentračních táborech nebo bylo poprave profesorů a čtrnáct docentů Univerzity Karlovy. Členové akademického sboru se ocitli i mez představiteli protektorátu, pohybovali se ovšem mezi mlýnskými kameny a nikdy neklesli k a Emanuela Moravce (ministři protektorátní vlády Jiří Havelka, Jaroslav Krejčí a Jan Kapras, Emil Hácha). Osvobození, stalinismus, pozvolná liberalizace Po válce byla německá univerzita zrušena symbolicky se zpětnou platností od 17. listopadu majetek převzala Univerzita Karlova, která hned v prvních poválečných dnech obnovila svou komplikovaných podmínkách bylo třeba urychleně zajistit výuku několika ročníků absolventů škol, kteří předtím neměli možnost přihlásit se ke studiu na vysoké škole – v porovnání s počty se celkem jednalo o bezmála dvojnásobek studentů. S tímto jevem souvisel vznik novýc lékařských v Plzni a Hradci Králové a pedagogické v Praze. Univerzita stála zároveň před v oslav 600. výročí své existence, jež byly od počátku pojaty jako velkolepá národní slavnos nejdůležitějších „osmičkového“ roku. Díky tomu se také podařilo získat od státu dostatečné prostředky pro rekonstrukci Karolina, tedy alespoň velké auly a s ní souvisejících prostor Na jubilejní akademický rok 1947/48 byl rektorem zvolen profesor právnické fakulty Karel E Několikanásobný prvorepublikový ministr financí se otevřeně vyjadřoval na obranu akademick Stal se opakovaně terčem výpadů komunistického ministra informací Václava Kopeckého a po ú odstoupil. Během dramatických únorových dní byli studenti pražských vysokých škol jedinými 1948 pokusili během tzv. pochodu na Hrad otevřeně protestovat proti převzetí moci komunist jubilea se přitom nezadržitelně blížilo. Alespoň základní kontinuity bylo dosaženo volbou stal matematik Bohumil Bydžovský. Ten dosud zastupoval Karla Engliše jako prorektor a jakm skončily reprezentativní povinnosti, z veřejného života se stáhl. Jubilejní slavnosti byly demonstrativní neúčastí představitelů části západoevropských univerzit i prvními čistkami sboru a mezi studenty. Projev Edvarda Beneše ve Vladislavském sále 7. dubna 1948 při příle obnovené zakládací listiny (originál patří mezi ztráty z dubna 1945) byl posledním prezide vystoupením. Mezitím se již naplno rozběhla činnost akčních výborů zasahujících radikálně do personální akademického sboru. Během roku 1949 probíhaly tzv. studijní prověrky, které se staly nástr vyloučení asi 10 % studujících. Nahradit je měli politicky spolehliví absolventi tzv. děln kurzů. I tak počet studentů Univerzity Karlovy na víc než desetiletí spadl pod předválečné Zglajchšaltování vysokých škol a jejich proměnu podle sovětského vzoru dovršil vysokoškols roku 1950, který likvidoval akademické svobody (počínaje volbou rektora) a podřizoval stud spíše středoškolského charakteru. Vnitřní chod rektorátu i jednotlivých fakult měly po dal čtyři desetiletí zásadně ovlivňovat příslušné výbory KSČ, tradiční studentské spolky nahra organizace. Se vznikem Československé akademie věd došlo také k přesunu velké části vědeck z vysokých škol. Negativní důsledky oddělení výuky a výzkumu šly ruku v ruce s omezením ko zahraničními univerzitami a vědeckými institucemi. Naděje na jisté zlepšení po Stalinově smrti se nakonec zhmotnily v dění na jaře 1956. Na C kritiku kultu osobnosti a odvážná vystoupení Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta na Sje zareagovali také studenti Univerzity Karlovy požadavky na demokratizaci poměrů. Velký ohla majáles, jehož se v Praze 20. května 1956 účastnilo na sto tisíc lidí. Stranické orgány re personálními postihy, s pedagogickou činností se musel rozloučit například polonista Karel jako prorektor Univerzity Karlovy studentů zastal. Po krátkém uvolnění poměrů v r. 1956 došlo opět k utahování šroubů. Na Univerzitě Karlově ne zcela do konce dovedených prověrek v letech 1958-1959. Na filozofické fakultě byli post pedagogové obvinění z „pozitivizmu“ a hromadně penzionováni starší profesoři spojení s obd republiky – paradoxně v té samé době, kdy meziválečné objevy Jaroslava Heyrovského získaly ocenění, Nobelovu cenu. Univerzita Karlova se ovšem mezitím ve svém celospolečenském význa pomyslné dno. Liberalizace v 60. letech byla pozvolná, zasahovala ale postupně celou společnost. Na Univ se k ní přihlásila postupně většina pedagogů i studentů, kteří od roku 1965 mohli opět sla dokonce vyhlásit jeho králem amerického básníka Allena Ginsberga). Jedním z nejvýraznějšíc alespoň části akademických svobod byla volba rektora, jímž se v letech 1966-1969 stal léka Nešlo přitom jen o plané řeči – byla zahájena rehabilitace členů akademické obce postižený do univerzitních poslucháren se mohli, byť nakonec jen nakrátko, vrátit někteří významní p pedagogové jako např. Jan Patočka. Dostali také příležitost oslovit širokou veřejnost na s Universita Karlova, který tehdy stál na vrcholu oblíbenosti. Pražské jaro a normalizace Výročí Československé republiky bylo zároveň také rokem Pražského jara, 28. říjen 1968 ale srpnová okupace. Univerzita se k masarykovským ideálům první republiky přihlásila mimo jin a publikací ředitele Ústavu pro dějiny UK a archivu UK Františka Kavky „Universita Karlova ČSR“, jejíž závěr vyzníval jednoznačně: „Úsilí o humanistický obsah socialismu jest důstoj r. 1968 k jubileu republiky a potvrzením jasnozřivosti slov velkého českého myslitele a st se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Deprimovanou veřejnost se pokusil ještě jedno svým plamenným gestem v lednu 1969 student filozofické fakulty Jan Palach. Pohřební průvod nádvoří Karolina byl vedle studentských stávek rovněž jedním z posledních masivních protes a povaze nadcházejícího režimu. Když byl v květnu 1969 zvolen rektorem Univerzity Karlovy Josef Charvát, odmítl jej normalizační ministr školství Jaromír Hrbek ve funkci potvrdit. další vlna čistek v řadách pedagogů i studentů. Konec šedesátých let, který měl původně vy starých křivd, tak naopak odstartoval vlnu křivd nových. Univerzita Karlova 70. a 80. let se k odkazu první československé republiky příliš nehlási sochu ve dvoraně filozofické fakulty ostatně symbolicky nahradil Lenin. Menším ideologický pochopitelných důvodů vystaveny přírodní a lékařské vědy. Silnější byla ideologizace někte oborů, které byly také podstatněji personálně postiženy. Odezva měla podobu bytových semin kurzů a samizdatových publikací. Pomyslným vrcholem ledovce byla činnost filozofů Jana Pat Hejdánka a Radima Palouše v pozici mluvčích Charty 77. Teprve s politickým táním druhé pol v důsledku situace v Sovětském svazu mohlo dojít k oficiálnějším svobodomyslným aktivitám akademické obce. Rychle rostl počet studentských časopisů i osob, zapojených do nezávislýc iniciativ. Připomínka dvacetiletého výročí smrti Jana Palacha vyústila v události tzv. Pal jichž se účastnila také řada osob z akademického prostředí, především studentů. 17. listopad 1989 a doba posametová Ironií osudu to nakonec byly okolnosti demonstrace připomínající kulaté výročí uzavření če škol nacisty, jež vyvolaly tak silnou odezvu ve společnosti, že se dosavadní režim poměrně zhroutil. Shromáždění na Albertově 17. listopadu mělo značně vypjatou symboliku – mezi řeč nejen někdejší kolegové Jana Opletala, ale také bývalý rektor Univerzity Karlovy z roku 19 Katětov. Zásah bezpečnostních složek proti demonstrantům na Národní třídě mohl vzbuzovat o paralelách se studentskými demonstracemi na podzim 1939, požadavky studentů zase zpočátku požadavky jejich předchůdců z období pražského jara, brzy je ale radikálně překročily. Let a dokumentární záběry ze sklonku roku 1989 dodnes ukazují, jak podstatné místo v argumenta protirežimního hnutí tehdy náleželo znovuobjeveným odkazům na prvorepublikové Českoslovens představitele. Pohlédneme-li na situaci univerzity na přelomu let 1918/1919 a 1989/1990 s odstupem, což u můžeme vidět řadu paralel (ale i rozdílů). Nepochybně došlo k výraznému posílení role Univ v rámci veřejného života. V prvním případě to bylo dáno přirozeným postavením jediné unive státním útvaru, ve druhém případě do značné míry podílem členů akademické obce, zejména st nekrvavé změně režimu. Jestliže se v roce 1919 T. G. Masaryk účastnil instalace prvního re Karlovy v československém státě, Václav Havel zase 2. října 1990 symbolicky zahajoval akad se studenty Fakulty tělesné výchovy a sportu UK a Vysoké školy chemicko-technologické. Pod vzniku ČSR i v prvních polistopadových letech poskytla Univerzita Karlova řadu odborníků p administrativní posty, zmiňme alespoň ministry zdravotnictví (Pavel Klener), životního pro Moldan) a školství (Petr Vopěnka, Petr Piťha). K významným osobnostem veřejného života se v roce 1990 Univerzita Karlova přihlásila čestn které jsou jinak vyhrazené pro uznání vědeckých a pedagogických kvalit (kardinál František hudebníci Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík, předseda Evropského společenství Jacques Delor Havel). Opakovala se tak situace z roku 1919, kdy se mezi čestné doktory Univerzity Karlov například Woodrow Wilson, Georges Clemenceau, Petr Bezruč, Otokar Březina nebo Alois Jirás změny v oblasti vysokých škol po roce 1918 byly vyvolány geopolitickými změnami a neměnily uspořádání univerzity, zatímco legislativní změny po roce 1918, počínaje zákonem o vysokýc 1990, naopak řešily především otázky obnovení akademických svobod. Volba rektora a děkanů studentů v akademických senátech jsou dnes zcela neodmyslitelnou součástí akademického pro K tradicím české státnosti se Univerzita Karlova hlásí během pravidelných akademických svá 28. října, 17. listopadu) i během kulatých jubileí osobností či událostí s ní spojených (2 Kutnohorský, 2015 – Mistr Jan Hus, 2016 – Karel IV.). Podobně jako v roce 1948 byly skuteč událostí oslavy „půlkulatého“ jubilea založení pražské univerzity – jediné oslavy tohoto v které v rámci 19. a 20. století proběhly podle původních plánů. Jejich organizátoři v čele Karlem Malým připravili na celý rok 1998 řadu výstav, konferencí a dalších doprovodných ak slavnostním zasedáním 7. dubna 1998 ve Vladislavském sále za přítomnosti prezidenta, předs Parlamentu, Senátu a dalších hostů, včetně předsedy Asociace evropských univerzit. Název Univerzita Karlova je v současné době jednou z nejsilnějších českých značek a jeho v v akademickém prostředí má (přinejmenším v evropském rámci) obvykle podobnou odezvu jako v názvů „Škoda“ v oblasti dopravního nebo „Budvar“ v oblasti potravinářského průmyslu. Jako největší česká veřejná vysoká škola je i nadále svého druhu vlajkonošem mezi svými mladším Její symbolické postavení potvrzují i faktické výsledky, včetně umístění v mezinárodních h univerzit. Necháme-li ještě krátce promluvit čísla, pak se počet studentů oproti stavu v r než zdvojnásobil (po roce 2000 překročil 40.000, v posledních letech se pohybuje kolem 50. zahraničních studentů z celého světa (v současnosti 17 %), což je jedním z ukazatelů úspěš univerzity do mezinárodní akademické spolupráce. Počet fakult se před více než patnácti le na sedmnácti, přičemž se podařilo dobře zvládnout i jednu z velkých polistopadových výzev teologických fakult do svazku univerzity. Demokratizací a návratem k akademickým svobodám na přelomu let 1989/1990 začala v dějinách Karlovy kapitola, která dodnes není uzavřena. Ohlédneme-li se za uplynulým stoletím, je to nejdelší celistvé období, kdy se mohla univerzita bez zásadních otřesů politické a sociáln rozvíjet. Nemá tím být samozřejmě řečeno, že je to období bez chyb a komplikací, ale srovn téměř tři desetiletí s řadou předcházejících dějinných zlomů (1918 – 1938/39 – 1945 – 1948 můžeme za to být vděčni a nenechat se ukolébat v představě, že jde o zaručenou samozřejmos PhDr. Marek Ďurčanský, Ph.D., vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy